Náhled shrnutí
Gianni Versace: Zavražděný génius a jeho tajemství
Čau lidi! Dneska se ponoříme do příběhu, který je tak dramatický jako šaty z haute couture a tak záhadný jako nejtemnější filmový thriller. Mluvíme o Gianni Versacem, jednom z největších módních géniů 20. století. Jeho život skončil nečekaně, brutálně, na prahu vlastního domu v Miami. Ale co se vlastně stalo? Kdo to udělal a proč? Pojďme se na to společně podívat, od jeho kořenů v chudé Itálii až po zářivé světlo reflektorů, a pokusíme se rozplést tu spletitou síť intrik, talentu a tragédie.
Kapitola 1: Kořeny génia – Dětství v Kalábrii
Představte si slunečné, ale zároveň chudé jižní pobřeží Itálie, region zvaný Kalábrie. Tady, v Reggio Calabria, se 2. prosince 1946 narodil chlapec jménem Giovanni Maria Versace, kterého později celý svět znal jako Gianniho. V padesátých letech to nebylo žádné luxusní letovisko, spíš místo, kde život plynul podle jiných pravidel – víc v duchu „Kmotra“ než romantických filmů. Chudoba, uzavřenost, silné rodinné vazby, to všechno formovalo mladého Gianniho. Jeho táta Antonio byl obyčejný chlapík, obchodoval s uhlím a elektřinou. Ale máma Francesca? Ta byla jiná liga! Měla vlastní malé krejčovství, kde šila šaty pro místní smetánku. A podle některých drbů i pro lidi z „méně veřejné“ sféry. V tomhle prostředí, kde se míchala elegance s jistou dávkou tajemna, Gianni vyrůstal. Pokud si jeho máma platila „ochranu“ mafii, nebylo to nic neobvyklého, spíš součást života. Francesca byla pro Gianniho první a největší múzou. Vyrůstal obklopen látkami, nitěmi a šicími stroji. Už v devíti letech si navrhl první šaty – večerní, na jedno rameno. A víte co? Asi o čtyřicet let později podobný model oblékla princezna Diana, s kterou se Gianni později spřátelil. Ale zpátky do dětství: Gianniho svět nebyla jen móda. Jeho město bylo plné starověkých řeckých a římských ruin. Představte si, jak malý kluk leze po zbytcích antického světa, prohlíží si mozaiky, obrazy bohů. Jedna mozaika ho fascinovala obzvlášť – Medúza. Její hlava se stala logem jeho značky. Gianni chtěl, aby jeho oblečení hypnotizovalo, aby vtáhlo lidi do svého světa a nepustilo. Není divu, že jeho zájem o módu narážel na nepochopení. Jeho otec, chlap z dělnické třídy, si nedokázal představit, že by se jeho syn věnoval „ženskému“ řemeslu. Vztahy mezi otcem a synem byly napjaté, ale táta ho miloval. Pak přišla obrovská tragédie. V roce 1952, když bylo Gianni 6 let, zemřela jeho starší sestra Tina. Byla to jen obyčejná nehoda, špatně ošetřené zranění, a holčička zemřela na tetanus. Rodina se ponořila do tříletého smutku. Pro malého Gianniho to byla první velká ztráta, která ho ještě víc sblížila s matkou a jejím ateliérem. Móda se pro něj stala nejen koníčkem, ale základním kamenem. Zlom nastal v roce 1955 s narozením sestry Donatelly. Rodina se zase cítila kompletní. A Gianni? Ten už v osmnácti letech plně pracoval v rodinném byznysu. Jezdil pro látky, do Paříže, do Londýna, učil se jednat s dodavateli, dělat obchodní rozhodnutí. Zároveň studoval architektonické kreslení, i když diplom asi nikdy nedokončil. Neměl žádné formální módní vzdělání, všechno se učil praxí.
Kapitola 2: Milánský odskok a zrození značky
Ve 25 letech byl Gianni v Kalábrii na nejlepší cestě k jisté, ale možná nudné budoucnosti. Ale v roce 1972 se rozhodl pro radikální krok: stěhování do Milána. Zavolal mu Arnaldo Girombelli, jeden z nejvlivnějších lidí v italské módě, a nabídl mu práci. Gianni neváhal, naskočil do nočního vlaku a jak sám říkal, už se nikdy neohlédl. V Miláně byl ale Gianni nikdo. Bez jména, bez diplomu, bez práva na chybu. Jižan na severu. Začal pracovat pro módní dům Giani, který patřil rodině Girombelli. Giani byl známý kvalitou, drahými látkami a precizním střihem. Vlastnila ho manželská dvojice, a Gianni, když je pozoroval, si uvědomil jedno: pokud jednou bude zakládat vlastní módní dům, musí to být rodinný podnik. Pracoval nejen pro Giani, ale i pro jejich dceřiné značky: Byblos (mládežnická linie) a Complice (experimentální platforma s větší tvůrčí svobodou). Díky tomu se jeho jméno začalo v profesionálních kruzích ozývat. Právě v Complice přišel s něčím, co se později stalo normou – kožené bundy. V polovině 70. let to byl odvážný krok. Jeho modely si získaly první fanoušky. Zdálo by se, že teď přišel ten správný čas na velký skok. Ale Gianni se záměrně brzdil. Víc ho fascinovala antika, umění, jasné barvy a sexualita – to, co se později stalo DNA jeho značky. Říkal si, že je ještě brzy, že si musí nejdřív vybudovat kontakty a reputaci. Od roku 1972 do 1978 „makal pro ostatní“. Bylo to období samoty, chladu a pocitu, že není na svém místě. Ale právě tehdy osud svedl dohromady Gianniho s Robertem De Vicem, argentinským byznysmenem, který v něm jako první rozpoznal génia a uvěřil mu. Setkali se ve Florencii. De Vicenzi si pamatoval Gianniho jako neuvěřitelně plachého, skoro neviditelného, ale zároveň ohromujícího. Překvapilo ho, že Versace neuměl kreslit – místo toho pracoval s látkou přímo na figuríně, pracoval rukama, instinktivně. De Vicenzi koupil celou jeho kolekci. Gianni dál sbíral kontakty a dostal se do okruhu Javiny Maretti, majitelky butiku Gianni Maretti. Později mu právě ona pomohla otevřít první vlastní butik. Ale do historie vstupuje ještě jedna klíčová postava – Sandro Versace, Gianniho bratr. Přijíždí za ním do Milána v polovině 70. let a od té chvíle se Gianniho životní dráha definitivně mění. Sandro byl Gianniho pravý opak: ekonom s bankovní praxí, strategickým myšlením. Viděl úspěchy bratra a pochopil: je čas vystoupit ze stínu. Sandro přesvědčil bratra, aby si založili vlastní značku. Podmínky byly jasné: Sandro se postará o finance, prodej, strukturu a stane se generálním ředitelem. Gianni zůstane designérem. Role byly jasně rozdělené, což se později stalo zdrojem konfliktů. Ale zatím se rodina semkla. V roce 1977 vznikla společnost Gianni Versace Donna. V březnu 1978 Gianni představil v Miláně svou první plnohodnotnou dámskou kolekci. Byl to totální výbuch: křiklavé barvy, hluboké výstřihy, divadelnost. Demonstrující sexualita šla na plné obrátky. Kritici kolekci nazvali „sexuální prostitutkou“, „vulgární divou“, hanili množství korálků,
Kapitola 3: Rodinné tragédie a vzestup impéria
Zdálo se, že před námi je jen cesta vzhůru. Ale právě v tu chvíli rodina dostala nečekanou ránu. V červnu 1978 zemřela Gianniho matka Francesca. Bylo jí 58 let. Byla to ona, kdo tvořil základ značky, kdo byl pro syna oporou. Ztráta byla obrovská. Ale Gianni místo truchlení začal ztrátu kompenzovat kontrolou, rychlostí a rozsahem. Značka Versace teď letěla vpřed jako raketa. Je zajímavé, že Gianni se od začátku nesnažil zalíbit uhlazené společnosti. Jeho publikum byli mladí noví boháči s okázalým stylem spotřeby, kteří chtěli být vidět z dálky. Trh reagoval okamžitě: v prvním roce značka vydělala asi 15 milionů dolarů, a o 10 let později, v roce 1988, obrat dosáhl 353 milionů dolarů. Zisk jim přinesla drzost, barevnost a „nové peníze“. Gianni nechtěl zpomalit. V roce 1981 spustil první parfémovou řadu – dámskou vůni Gianni Versace. Uvedení parfému je pro značku důležitým markerem moci. Je to signál, že jméno je už dostatečně žádané na to, aby lidé byli ochotni zaplatit víc za flakon. Často ty nejsilnější příběhy začínají dokonalým obrazem, ale pak realita všechno zlomí. Když jsem připravovala tento díl, narazila jsem na knihu „Isola“ od Allegry Williams. Je založená na skutečných událostech z 15. století, kdy mladá dědička Margherita Delaroche, obviněná ze zrady, se ocitá sama tváří v tvář divočině na skalnatém ostrově. Kniha, stejně jako příběh Versaceho, ukazuje houževnatost a nepoddajnost tváří v tvář zkouškám. V roce 1982 Gianni vytvořil šaty z „Aratonu“ – lehké kovové kroužkové zbroje, která se skvěle drapovala na těle. To přineslo Versacemu první významnou obálku časopisu. Šaty se staly symbolem luxusu 80. let a éry supermodelek. Byznys se rozšířil o šperky a bytové doplňky. Gianni si začal hrát s materiály, které haute couture obvykle odmítala: guma, plast, síťovina, kůže. Kritizovali ho, nazývali maximalistou. Tahle historie mi připomíná rivalitu mezi Coco Chanel a Elsou Schiaparelli. Na pozadí úspěchu 80. let se formovalo legendární soupeření s Armanim. Kontrast mezi nimi byl až karikaturní. Armani šel ke slávě metodicky, Versace vyletěl skoro ze dne na den. DNA Armaniho – minimalismus, disciplína, zdrženlivost. DNA Versaceho – kýč, nahé tělo, propagace touhy, zlato, „příliš“. Plus a mínus se střetly. Je zajímavé, jak nakládali se svou soukromou sférou. Armani skrýval svou orientaci, po smrti partnera nechal jako příčinu smrti uvést srdeční zástavu. Gianni se neskrýval, i když svou orientaci neudělal součástí veřejného obrazu až do poloviny 90. let. V kontextu Gianniho smrti se objeví verze spojená s HIV, ale o tom později.
Kapitola 4: Osobní život, rodina a rivalita
U Gianniho neexistovala hranice mezi osobním životem a jeho módním impériem. Do roku 1982 chodil s americkým manekýnem Paulem Beckem. Vztah skončil a po něm přišel zvrat: v roce 1983 se Paul oženil s Gianniho sestrou Donatellou. Gianniho to nijak nezasáhlo, naopak, podporoval je. Paul se stal vedoucím designu pánských linií a jejich dcera Allegra – oblíbenou neteří a dědičkou Gianniho. Zatímco Paul se stal oficiálně součástí rodiny, Gianni potkal muže, který s ním bude dalších 15 let – Antonia D'Amica. Jejich vztah byl láska, společný život, práce, ale i věčný zdroj napětí s ostatními členy rodiny. Antonio hrál roli oblíbence u krále: doprovázel Gianniho všude, pomáhal mu vybírat a zařizovat vily Versace. Ta slavná vila Casa Casuarina v Miami, kde Antonio najde Gianniho mrtvého, byla jednou z nich. Antonio popisoval Gianniho jako spořádaného a soustředěného na práci, ale v osobním životě naprosto neorganizovaného. Mohl mít věci rozházené po domě, přestože vytvářel kolekce pro dokonalý řád. Gianni byl gurmán, miloval drahé restaurace, ale sám neuměl ani uvařit vejce. Domácí práce často tahal Antonio. Antonio se snažil být užitečný i v práci: nejdřív byl model, pak office manager. Existuje teorie, že právě Antonio naplánoval Gianniho seznámení. Hlavním zastáncem této verze je Donatella. Ona Antonia neměla ráda, nazývala ho „chtivým moci zrůdou“. Napětí přidávalo i to, že Gianni svěřil Antoniovi velký projekt Versace, což Donatella považovala za pochybné. V 80. letech impérium Versace rostlo a přesahovalo hranice Itálie. V roce 1985 byl Gianni pozván na výstavu „Umění a móda“ do Victoria and Albert Museum. Připravil tam róby inspirované antikou. Společnost se přizpůsobila: to, co dříve kritiky děsilo, teď nazývali odvahou. Oblečení Versace pronikalo do USA, stalo se rozpoznatelným. Značka se stala uniformou klubové kultury. Kolem se objevují jména jako Diana Ross, Michael Jackson, Madonna, Elton John. Gianniho strategie: bezplatné oblečení pro hvězdy výměnou za jejich slávu. Prince nahrával exkluzivní skladby pro přehlídky Versace. Byl to nový model propagace, který Versace dovedl k dokonalosti v 90. letech. Madonna se pro Versace fotila v roce 1995. S Gianniim se přátelili, často u něj doma v Itálii trávila čas. Bydlení u Gianniho – to bylo hojnost jídla, služebnictvo, okamžité plnění přání. Madonna záviděla člověku, který měl dost odvahy žít takhle luxusně.
Kapitola 5: Múza, přátelé a umění
Versaceho přehlídky musely vypadat jako samostatné představení. Hřích by bylo neusadit na první řadu Stinga, když se s ním přátelíte. V roce 1992 Versace vytvořil pro Stinga a Trudie Styler svatební obleky. Skrze Stinga se Gianni seznámil s Eltonem Johnem. Dva excentričtí muži si rychle našli společnou řeč. V roce 1992 Versace vytvořil kostýmy pro světové turné Eltona Johna The One, a také design scény. Ale to nebylo všechno. Ještě tu byl balet. Versace pracoval s divadlem i dříve. V roce 1987 pro inscenaci Roberta Wilsona „Salome“ Gianni vytvořil gotické kostýmy. Ale spojení s Eltonem Johnem a Maurice Béjartem je samostatná meta. 15. prosince 1996 se v divadle Sarah Bernhardt konala premiéra baletu „Život“. Versace pro něj vytvořil kostýmy: kožené motorkářské bundy, pláště, barevné punčocháče. Elton složil hudbu, Béjart nazkoušel čísla na památku tanečníků svého souboru a Freddieho Mercuryho. Balet se stal nejprodávanějším v Béjartově biografii, a kostýmy Gianniho – z velké části díky nim. Béjart napsal, že práce s Gianniim mu vyhovuje díky jeho nakažlivému zápalu a nadšení. Tady lze provést paralelu s Coco Chanel, která také zavedla ambasadorství a vytvářela kostýmy pro Ballets Russes Ďagileva. S královskými osobnostmi měl Gianni taky blízké vztahy. Ochotně oblékal princeznu Dianu. Poprvé se setkali v roce 1985. Ale tehdy Diana nemohla nosit Versaceho róby kvůli přísnému dvornímu etikonu. Po rozvodu s Charlesem v roce 1996 se stala ambasadorkou Versace, ale i tak prosila o „zjemnění“ oblečení. V rozhovoru, který vyšel pár dní před Gianniho smrtí, Gianni s teplem vzpomínal na jejich poslední setkání s Dianou. Cítil, že našla sama sebe. Je těžké uvěřit, že jim oběma zbývalo žít tak krátce.